Prosím o zhodnocení povídky Byl to Osud na motivy The Vampire Diaries >zde<

Život s tuleni 1/2

5. dubna 2010 v 21:50 | Fiera |  Povídky
Pár větiček na úvod. Tohle je jednorázová povídka, která je založena na opravdu podivném snu, který se mi zdál včera v noci. Tím vlastně upozorňuji na to, že to je dosti nereálné- tedy některé věci jako koupání v ledové vodě a tak podobně. :D Musím říct, že mi to přišlo vtipné a tak jsem se to rozhodla sepsat. No a jelikož mi to trošku nevyšlo délkou tak to dělím na dvě části, tohle je první další předpokládám na středu až pátek podle dostatku času. Tak jsem zvědavá jak na to zareagujete. Přeji příjemné počtení.

"Cori," zavolala jsem na své oblíbené tulení mládě, se kterým jsem se už hodnou chvíli čvachtala ve vodách Severního oceánu kousek od Grónska, "je čas se vrátit." Cori začal plavat směrem ke mě a já věděla, že mi rozumí. Společně jsme začali plavat zpátky k pevnině. Po pár hodinách se ocitáme na pláži, na kterou právě svítí zapadající slunce a tak se na písku položíme a necháme se posledními slunečními paprsky zahřát. A mezitím jsem přemýšlela o svém pobytu tady v Grónsku: Přijela jsem sem zhruba před měsícem, abych to zkoumala život tuleňů pro svoji vědeckou práci. Nejsem vědkyně, spíš jsem se během posledního roku na střední zamilovala do biologie a ekologie. Tak trochu patřím mezi Greenpeace, proto jsem sem přijela. Vlastně spontání reakce. Procestovala jsem se sem z Evropy přes několik Asijských zemí, zemí Jižní Ameriky, Státy, Canadu a dostala se až sem. Kousek od této pláže jsem objevila jakousi chatu, ve které bydlí postarší paní Greenisland, která svůj život zasvětila přírodě a zdejším živočichům a po celou dobu tak trochu u ní bydlím. O okolí toho věděla hodně, ale o téhle pláži neměla tušení. Pláž je totiž malá a velmi obtížně přístupná, ale hned vedle je pláž, na které sídlí tuleni a ze které jsem se sem dostala přes moře. Vlastně mě na ni zavedl Cori- tuleníí mládě, se kterým jsme propojeni jakýmsi zvláštním poutem, díky němuž nemám problém plavat v ledové vodě a chladné podnebí. Sama nevím jak to pouto vzniklo, ale víme o něm oba už od prvního okamžiku co jsme se potkali. Slunce už zcela zapadlo, pohladila jsem Coriho po hlavě: "Mela bych jít." Cori se na mě podívá a vydá jakési zavrční, kterým mi jasně dává najevo, že nechce abych odešla. "Dobře tak dneska zůstanu zůstanu," usměji se na svého zvířecího kamaráda a pohodlně se uvelebím zpátky do písku a za chvíli usnu.


"Abby dávejte si dneska s Corim pozor, mám pocit, že se dneska něco stane a nejsem si jistá, že to bude dobré," varuje mě paní Greenisland, když odcházím z jejího domečku ven na pláž. Asi mi to nebudete věři, ale ta stařenka má opravdu jakési nadání nebo intuici, která jí takto napovídá už jsem se o tom měla možnost nejednou přesvědčit během svého pobytu tu. Díky tomu taky vždycky věděla, kdy nedojdu do domečku, protože zůstávám přes noc na pláži. "Dobře, budeme si dávat pozor. Díky za varování," řekla jsem a vyšla z domu. 
S Corim jsme se sešli na obvyklém místě a jako vždy už na mě čekal. Přes naše pouto vždycky vycítil, že už jsem na cestě za ním nebo od něj. Jakmile se pozdravíme skočíme do moře na naši každodenní plavbu k ostrůvku a zpátky. Popravdě normálně bych tam asi nedoplavala, jelikož ostrůvek je vzdálen asi 10 km od pláže, ale za tu dobu, co jsem tady tak mi nedělají problém žádné vzdálenosti. Ovšem dnešní plavání bylo jiné, ani jsme nestihli doplavat s Corim k ostrůvku, když jsme spatřili loď, loď pro turisty zvědavé na tuleně. "Tak tohle vypadá na problémy," povzdechnu si pro sebe. Cori vycítil moje pocity a žduchnul do mě čumákem a začal plavat zpátky na pláž. Poslušně jsem se vydala za ním.
Na pláži jsme se rozvalili a vyhřívali jsme se na slunečních paprscích. To, že mám na sobě jen plavky jsem nijak neřešila, proč taky, když mi bylo teplo. A po očku jsem sledovala výletní loď s turisty, nemýlila jsem se byli tu, aby pozorovali tuleně. Svědčil o tom i směr, který loď nabrala. 
Po chvíli loď přirazila k molu, jež tu bylo vybudováno právě pro tyto účely. A dvacítka nadšených turistů vyskákala ven a poskakovala po molu na pláž cvakajíce foťáky ostošest. "Ach jo," povzdechla jsem si a ucítila jak se Cori ke mě přitiskl. Nevím čím to, ale všichni tuleni mě snášeli nadmíru dobře, ale ostatních lidí se báli. "To je dobrý Cori, oni vám nic neudělají, jen si vás zvěční," začala jsem svého kamaráda uklidňovat a hladit. Při tom jsem zaregistrovala, že jsem se stala novou turistickou atrakcí, jelikož všechny foťáky míří na mě a cvakaj o sto šest. No jo ono asi holt není obvyklé vidět člověka mezi skupinou tuleňů a ještě při tom jen v plavkách na začátku března. Vrhla jsem po turistech vražedný pohled a oni k mé úlevě pochopili a přestali si mě fotografovat, jen jeden odvážlivec se vydal směrem ke mě. Musím uznat, že byl celkem k světu, mohl být tak o 4 roky starší než já, metr osmdesát vysoký, sportovní postavy- což můžu posoudit, jelikož oproti  zbývající nabalené většině turistů měl na sobě jen dlouhé khaki kalhoty a tmavě modrou mikinu. Světle hnědé vlasy mu čechral arktický vzduch a usmíval se na mě širokým úsměvem, za který by se nemusel stydět ani Brad Pitt. (pozn.autorky: jde jen o přirovnání Pitta moc nemusím :D) A bože a ty jeho oči i na tu dálku jsem viděla tu sytou karamelovou barvu. V tu chvíli jsem si začala uvědomovat, že mám na sobě právě jen ty plavky a do obličeje se mi začala hrnout horkost. "Hi," prohodil anglicky, když ke mě přišel, "tobě není zima." "Není,"zavrtěla jsem hlavou, "ale klidně se můžeme bavit v tvé mateřštině."usmála jsem se na něj. "Vážně, ty mluvíš německy?" zeptá se svojí mateřštinou. "Jasně,"přikývnu. Na chvíli se zarazí, a pak se zeptá: "mohl bych si tě tady s tvým přítelem," podívá se na Coriho, "vyfotit? Jak si vlastně poznala, že mluvím německy?" "Tak odpověď na první otázku zní: jasně, žádný problém a na druhou: ten saský přízvuk se neskryje ani za perfektní angličtinou." Tomuhle mému prohlášení se zasměje a pozvedne foťák aby si nás vyfotil. "Ty jsi z Německa?"pokračuje ve vyptávání. "Ne, já jsem od sousedů."zaculím se, když vidím jeho nechápavý výraz  pokračuju, "no z Česka." S porozumněním přikývne. "A jak dlouho už tu jsi?" "Plus minus měsíc." "Fíha. A jak dlouho tu ještě plánuješ zůstat?" "Nevím, až se mi bude chtít tak se přemístím jinam." "Ty se nebudeš vracet domů?"zeptá se udiveně. "Ale jo až se mi bude chtít. Ještě jsem toho ale spoustu neviděla." "To spíš vypadá tak,že nevíš jak by ses dom dostala." "To není pravda."bráním se. "To určitě. Většina lidí tvého věku by jela hned dom." "Tak jak vidíš já k nim nepatřím. Doma jsem nebyla už půl roku." Překvapením na mě vyvalí oči: "Vždyť jsi říkala, že jsi tu zhruba měsíc." "Jo to jsem říkala, ale já jsem na cestě kolem světa, zasměju se." "A to cestuješ sama?" "No a?" "Vždyť jsi holka, MLADÁ holka."dá důraz na slovo mladá.  "A to něčemu vadí? Kdyby mi něco hrozilo umím se bránit. Mám černý pás v karate." Vytřeští na mě oči ještě víc až se divím, že mu nevypadnou. "Teda ty se nezdáš. A to tě vaši jen tak pustili?" "Ne," zakroutím hlavou a zasměju se, "trochu jsme se nepohodli a já zdrhla." "Aha,"usměje se, "takže jsme se dostali k jádru věci. Ty dom prostě nechceš." "Možná připustím." "Ví vůbec vaši, že jsi tady?"zase se ptá a už mě tím začíná štvát. "Jasně, každých čtrnáct dní jim posílám mail nebo pohled, aby po mně nevyhlásili mezinárodní pátrání." "Takže se dom nevrátíš co?"usměje se a v očím se mu zaleskne výzva. "Rozhodně to na nejbližší měsíc neplánuju." "Protože nevíš jak by ses dom dostala."znovu se pousměje. "To není pravda,"napůl zalžu, vím jak se dostanu zpátky domů, ale v té situaci v jaké jsem to už bude těžší. "Vážně tak mi to dokaž." "A proč jako?"vyprsknu na něj a postavím se, aby si v tomhle slovním boji nepřipadal, že má převahu. "Prostě nevíš jak by ses dom vrátila." "Vím, jen se mi dom nechce." "Tak se vsaď," zase ta výzva v očích, "vsaď se se mnou, že do Velikonoc se vrátíš dom." "Klidně,"souhlasím naštvaně, vážně mě dokázal vytočit. A tak si na uzavření sázky plácnem. "Ale jak si to chceš ověřit, že domů dorazím?"zeptám se provokativně. "Předpokládám, že máš email." přikývnu "Takže mi ho nadiktuj já ti pošlu mailík s mojí adresou. Ty budeš muset přijet za mnou a poté společně dojedeme k vám domů." "Ty si asi upad. To si myslíš, že tě pak jen tak dovedu dom?" "No budeš muset, už jsme si plácli."usměje se. "Do háje,"zanadávám a spražím ho pohledem. 
Během našeho rozhovoru se začali turisti houfovat zase spátky do lodi. "Tak to vypadá, že budu muset jít." usměje se. "Ještě foto, aby sem sis mě pamatovala." řekne přitáhne mě k sobě a než stačím nějak zareagovat zvěční nás. Ještě mu stačím nadiktovat svůj email a už utíká k lodi. "Měj se, a fotku ti brzy pošlu, aby si ně mě nezapomněla." "Jo uží si cestu domů,"zamumlám a s předstíraným úsměvem zamávám. Poté se svezu do písu a začnu si Corimu stěžovat. "Ach jo kam jsem se to zase upsala. Teď budu od tebe muset odejít. Víš že se mi bude děsně stýskat?" dám mu pusu na čelo. Přes naše pouto ucítím smutek, který z něj vyzařuje. "Neboj, já se ti zase vrátím."slíbím. Tohle bude moje poslední noc tady. Zítra vyrazím. Vždyť velikonoce jsou za necelý měsíc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbila se vám první část Života s tuleni?

ano
ne
nečetl/a jsem

Komentáře

1 Rico Rico | 15. dubna 2010 v 15:45 | Reagovat

Jak hrdinka poznala podle pouhého Háj syský přízvuk

2 Fiera Fiera | Web | 16. dubna 2010 v 21:39 | Reagovat

[1]: protože řekl celou větu a hrdinka je šíleně zcestovalá a Německo je její oblíbená země, takže poznala :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama